Modlitba a duchovní život
V koho věříme
Víra je úkon, jímž se člověk cele svěřuje Bohu jako tomu, kdo je příčinou, základem a cílem jeho existence; kdo ji činí srozumitelnou a smysluplnou, na koho se lze spolehnout a od něhož lze s nadějí očekávat dobrodiní, protože je Dobro samo.
Úkon víry je těžko vysvětlitelný, ne však iracionální. Je to podobné, jako kdybychom se pokusili vyjádřit, proč důvěřujeme nějakému člověku natolik, že se stane naším životním partnerem. Není to prostý výsledek rozumové úvahy, ani to není způsobeno jenom očekáváním prospěchu. Jde spíše o to, že došlo k setkání, jež se rozvinulo ve vztah, v němž se druhá osoba postupně, skrze jednotlivosti, ukázala být věrohodná a pro náš další život jakoby nezbytná. Výsledkem toho je, že se na ni spolehneme, cele se jí svěříme a přizpůsobíme jí své jednání. Nalezli jsme nový, trvalý domov. Všechno tu najednou dává smysl. Proto již existujeme jenom pospolu.
Tak je tomu i s vírou v Boha. A to tím spíše, že On je větší nežli kterýkoli člověk i než svět jako celek.
Víra, o které je tu řeč, je u každého křesťana zcela osobní. Každý říká „věřím“ sám za sebe. A přece je také společná. Proto při bohoslužbě říkáme spolu s ostatními: „věříme“. Jsme jedno společenství věřících, jedna církev.
Věříme v Ježíše Krista
To, co je pro křesťany specifické, je jejich vztah k Ježíši. Tato postava je historicky dobře doložená. Příběh Ježíšova života a smrti je zaznamenán ve spisech Nového zákona. Jeho nejstarší části vznikly za života Ježíšových současníků nebo v následujících dvou generacích, které ještě uchovávaly v paměti to, co bezprostřední svědkové vyprávěli. Historická fakta jsou tu ovšem spojena s výkladem, tedy s tím, jak učedníci zpětně porozuměli Ježíšovu životu a učení. Další zmínky o Ježíšovi přinesli ti, kdo v něho sice neuvěřili, přece však jeho existenci a působení zaznamenali.
Ježíš se narodil těsně před počátkem našeho letopočtu (ve středověku došlo při výpočtu roku jeho narození k drobnému pochybení). Byl synem Marie z Nazareta, jeho otčímem byl tesař Josef. V dospělosti Ježíš navázal na působení Jana Křtitele a začal působit jako kazatel a divotvůrce, který dává druhým poznat Boha, ohlašuje jeho vládu nad světem a jeho svrchovanost nad mocí zla a smrti, a poučuje o vztazích, které mají mít lidé k Bohu i k sobě navzájem. Dostával se přitom do střetu s židovskými představiteli náboženské i politické moci. Nakonec byl zatčen, mučen, odsouzen k smrti a vydán představiteli římské okupační správy v Izraeli, místodržiteli jménem Pontius Pilát, který ho dal ukřižovat. Učedníci Ježíše pohřbili. Stalo se tak někdy mezi r. 29–33 v Jeruzalémě.
Tento příběh vyprávěný učedníky se uzavírá jejich svědectvím o tom, že Ježíš třetího dne vstal z mrtvých. Ne snad, že by prostě ožil: jeho nynější život nebyl prostým pokračováním toho předchozího, nýbrž čímsi zcela novým – dosud nikdy nevídaným podílem na nekončící plnosti života samého Boha. Učedníci sami v první chvíli Ježíšovu zmrtvýchvstání nevěřili ani nerozuměli. Byli však o něm přesvědčeni poté, že se jim po určitou dobu opakovaně ukazoval, rozmlouval s nimi atd. Když pak toto setkávání se Zmrtvýchvstalým ustalo, začali jeho učedníci vyprávět o tom, jak Ježíše poznali, a o tom, co s ním prožili. Ve světle jeho vzkříšení pak začali tento příběh vykládat:
Ježíš je pravý Bůh, Syn věčného Otce, který se stal člověkem, aby s námi sdílel naši existenci a aby tím, že z lásky k Bohu i k nám položí život, překlenul odcizení mezi svatým Bohem a hříšným člověkem. Je ten, kdo byl Bohem uschopněn (biblickou mluvou: pomazán – z hebrejského Mašiach-Mesiáš, řecky Christos, česky Pomazaný), aby zjevil Boha a aby v něm Bůh smířil se sebou všechny lidi. Je Pán, protože skrze něho Bůh uplatňuje všechnu moc své lásky a vynáší soud nad dějinami světa i každého jednotlivce. Je dárce Ducha, zosobněného pouta mezi Otcem a Synem, a uvádí nás tak do života samotné Trojice. Je vůdce těch, kdo v něho věří a kdo se kolem něho napříč věky shromažďují v jediné církvi.
Jméno Ježíš v hebrejštině znamená: „Bůh zachraňuje“. Řecky se píše IHΣOYΣ. Křesťané je zkracovali na první tři písmena, IHΣ, a do latiny si tuto zkratku přepsali ve tvaru IHS. Sv. Bernardin ze Sieny († 1444) vybízel věřící, aby chovali jméno Ježíš ve velké úctě, protože rozjasňuje jejich životy podobně jako slunce. Aby jim tuto skutečnost přiblížil, ukazoval jim dřevěnou tabulku, na které byl monogram IHS umístěn uprostřed slunce. Sv. Ignác z Loyoly († 1556) byl touto úctou ovlivněn a zvolil proto monogram za znak řeholního společenství, které založil. Písmena IHS jsou umístěna uprostřed paprsčité svatozáře. Nad ně vyrůstá kříž, pod nimi se objevují tři hřeby z Kristova kříže – symbol řádových slibů chudoby, čistoty a poslušnosti. Monogram IHS se objevuje na mnoha místech našeho kostela.
Věříme v Boha Otce, Syna a Ducha svatého
Křesťané vyznávají, že Bůh je jeden: nemůže být více absolutních, nekonečných bohů, protože pak by nebyl bohem ani jeden z nich. Bůh je jeden, protože je naprosto jedinečný. Nikdo mu není roven, nikdo není stejná nepomíjející a nerozdělená plnost bytí, dobra, pravdy a krásy jako on. Proto je to také Bůh jediný: lidé nemají stavět na první místo nikoho a nic nežli Jeho samého.
Křesťané ovšem ve stopách Ježíšova příběhu a učení také věří, že Bůh není věčná samota. Nikoli: je to – jak stojí v Písmu – Otec, Syn a Duch svatý. Tři božské osoby, které nejsou třemi různými bohy, protože jsou jedno tak, jak umí pojit jenom absolutní láska, a přitom je každá z nich sama sebou tak, jak jenom láska umí druhého nechat být tím, čím je. Základní křesťanské přesvědčení tedy vyjadřují slova: Bůh je láska. Je láska sám v sobě – mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. a právě proto je také Bůh láska vůči bytostem, které tvoří a které k sobě přivinuje i tehdy, kdy Ho ony samy nepoznávají nebo dokonce odmítají svými zlými, mravně nesprávnými činy (biblickou mluvou: svými hříchy). I tehdy je Bůh láska: spravedlivá, odpouštějící, milosrdná.
Věříme v Boha Stvořitele
Křesťané věří, že svět je tu proto, že ho Bůh chce, a že je takový, jaký ho chce. Přírodní vědy poznávají a vykládají procesy, jimiž se svět vyvíjí a organizuje. Předpokládají ho však vždycky už jako existující. Jak se ale stalo, že svět vůbec je? a jak to, že je tak podivuhodně a rozumně spořádaný? Je třeba předpokládat, že toto všechno musí mít Příčinu, jež musí být nanejvýš rozumná a jejíž vůle musí být nesmírně mocná. a jestliže jsou ve světě lidé, kteří jsou schopni rozlišovat dobro a zlo, mají mezi sebou osobní vztahy a jsou schopni obětovat sami sebe z lásky, ani tyto dokonalosti nemohou oné první Příčině chybět.
Bůh Otec, Syn a Duch svatý je tedy nanejvýš dokonalý Původce všeho, co je, i mne samého. Je Stvořitel. Chce mne. Stojím mu za to, aby mne učinil a aby mne udržoval v bytí. Chce, abych byl a abych Ho díky tomu mohl poznat, navázat s ním vztah a dojít v něm trvalého štěstí. a to ne sám, nýbrž spolu s ostatními lidmi.
Očekáváme vzkříšení mrtvých a život věčný
Křesťané věří, že ten, kdo se přimkl ke Kristu, obdržel podíl na jeho vzkříšení: vztah mezi člověkem a Bohem, který byl umrtven hříchem, je obnoven a člověk má společenství se samotným trojjediným Bohem a dostává účast na jeho životě. Platí to již nyní, v době, kdy je náš poměr k Bohu nestálý. Smrtí bude tato nestálost ukončena a ten, kdo zemře ve spojení s Ježíšem Kristem, bude žít s Bohem věčně. Tento nepomíjející život se započne od jádra naší osoby – tradičně řečeno: od duše. Projeví se ale nakonec i tělesně, protože v okamžiku, kdy Kristus dokončí své dílo, budou naše nynější smrtelná těla naplněna Duchem a stanou se adekvátním a nepomíjejícím výrazem lásky, která nás bude v Ježíši Kristu pojit s Bohem Otcem i bližními. „A pak už navždy budeme s Pánem“ (1 Tes 4,17).