Myšlenky - Apoštolát

Kristus je skutečně stále týž, žije a je s námi ve věčném Hodie, v neměnném Dnešku věčné přítomnosti. [...] A tuto věčnou přítomnost, věčný dnešek, mají z Něho všichni jeho praví svatí. [...] Proto by měl být věřící křesťan člověkem opravdu dnešním, moderním, jenž ví, že jedině přítomnost je skutečná, jenž následkem toho se nezahloubává zbytečně do minulosti, netouží po ní jako po zlatém věku a nesnaží se marně o její konservování, ani nedělá zbytečně mnoho plánů do budoucnosti. Přítomnost je vlastním Božím časem, jí se třeba chopit oběma rukama, jí třeba hníst a vytvářet a vtisknout jí Kristovu tvář.
(Katolík 1947, č. 33, s. 2)

Nemá dnes smyslu ohlížeti se nazpět a toužiti po tom, co bylo. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není mne hoden,“ praví Kristus Pán. Kristus je ve všech dobách, i dnes. Dnešek je třeba utvářet, otevřít oči na všechno dobré, co se i v něm dá nalézt, je třeba důvěřovat v lidi, v jejich dobré stránky, je třeba důvěřovat, že dějiny vytváří Prozřetelnost Boží k projevení své slávy, nejenom lidská hrabivost a nenasytná honba po moci. Mít oči otevřené pro tyto záblesky Boží slávy a být oddaným spolupracovníkem na jejím stále dokonalejším projevení, to je náš úkol. Tak se dívejme na minulost, přítomnost i budoucnost.
(Katolík 1947, č. 17, s. 2)

Najde se dnes mezi námi genius úrovně Cyrilovy, jenž odhalí nové cesty, jimiž dospějeme k duši moderního člověka? Tolik se uvažuje o zmodernisování duchovní správy, zmodernisování apoštolátu. Nepotřebujeme dnes vynalézati nové písmo, potřebovali bychom však novou řeč, které by rozuměl i blaseovaný člověk dneška, novou řeč, která by jej neodpíratelně přesvědčila, že Kristus je dodnes jediným vlastním Spasitelem. Jak spojit posvátnou iniciativu s poslušností a s úctou k tradici? Toť úkol katolíka. […] Problém zůstává stále týž: Jak přinést lidem dneška celé, nezfalšované poselství Kristovo a jak se k nim dostat, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli? Ano, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli? Jak jim to řekneme?
(Katolík 1947, č. 27, s. 1)

Člověk [...] vidí, jak velice již pokročilo odcizení mezi většinou dnešního lidstva a Církví Kristovou. Je třeba pokřesťaňování začít takřka od začátku. Je třeba lidem vysvětlovat nejprimitivnější náboženské pojmy. A je to těžší dnes, než když sv. Cyril a Metoděj po prvé u nás začínali. Tolik předsudků všude. Ba i mezi katolíky tolik lhostejnosti, nezájmu, nespolehlivosti, neobětavosti. A přece bychom všechny ty odcizené měli opět získat. A nezískáme je zdůrazňováním svých práv, ne tím, že jim řekneme: Vy jste povinni přijít a pokorně se sklonit před Kristovou Církví. Platí sice i dnes, že mimo ni není spásy. Ona je i dnes suverénní duchovní a mravní Zákonodárkyní a Vládkyní lidstva. Ale právě proto, že je Vládkyní duchovní, může jen duchem, t. zn. přesvědčováním a poučováním vládnout.
(Katolík 1946, č. 22, s. 3)

Skutečný apoštol se musí vždycky snažit ukázat, že Kristova víra, že Kristovo poselství má platnou a krásnou odpověď na všechny otázky, i nejpalčivější. A proto prokáži svým bratřím nejlepší službu ne tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události visí na věčnu. Že budu vštěpovat závaznost mravních přikázání všude, i v politice, učit prvenství duchovních hodnot nad hodnotami pozemskými, k nimž patři i hodnoty národní a státní, že budu nabádat k čestnosti, pravdivosti, střízlivosti v posuzování veřejných problémů. Ukáži, že dokonalost není v strnulém dovolávání se zásad, nýbrž v trpělivém hledání, jak by se za dané situace, mezi skutečnými lidmi, které bereme takové, jací jsou, ty zásady daly nejlépe uplatnit ke skutečnému dobru všech, i těch, kteří je nechápou.
(Katolík 1947, č. 16, s. 2)

Nestačí jen říci. To a to je herese. Lidé to nechápou, zdá se jim to hádání o slovíčka. Musí se jim to ukázat na důsledcích. [...] Nic není na nás nezávislejšího než pravda, ale verum et bonum convertuntur – co je pravdivé, je zároveň dobré a co je nepravdivé, je zároveň zlé a škodlivé. O to tedy jde, tuto škodlivost lidem trpělivě ukázat. A tak lze ukázat, jak popřením ducha materialismem je ohrožena každá pravá svoboda, je ohroženo pravé lidství, je ohrožena úcta k lidskému životu vůbec, ke všemu tomu, co život činí opravdu krásným.
(Katolík 1946, č. 19, s. 2)

Skutečný apoštol [...] se musí vyhnout výtce neplodného oposičnictví. Musí prakticky ukázat, že miluje svůj národ, že miluje jeho nejširší a nejchudší vrstvy, že mu upřímně záleží na sociálním pokroku a na zlepšení hmotného postavení těchto vrstev. Musí mít pochopení pro celou tu úžasnou nevědomost většiny dnešních lidí ve věcech křesťanství a náboženství vůbec, nesmí od nich žádat nemožnosti, které naprosto nemohou pochopit, musí sám hledět, aby mluvil řečí srozumitelnou. Musí jít až na nejzazší hranici své trpělivosti. Jen z jasných důkazů má usuzovat na zlou vůli a špatný úmysl. [...] Víme, že často není dobré vůle. V takovém případě se kompromisy nedělají. Pak třeba říci ne, ať to stojí cokoliv.
(Katolík 1946, č. 22, s. 3)

Apoštolát má své ohnisko v liturgii, hlavně ve mši svaté. [...] Apoštolát má naději na úspěch jen intensitou. Nezasáhnu lidi, nedostanu se k nim, k většině z nich. Z toho plyne, že ti, kdo jsou dosažitelní, ti, kdož se ještě shromažďují kolem Krista, musí být tak rozníceni, aby pak šli a i sami zapalovali všude, kam půjdou. Proto musí jejich život duchovní a hlavně jejich život liturgický býti co nejintensivnější.
(ATJ, f. Adolf Kajpr, černý poznámkový sešit)

Ústředním ohniskem našeho křesťanského života je mše svatá. [...] O tomto ústředním postavení mše svaté jsem naprosto a hluboce přesvědčen, jsem přesvědčen, že jakákoliv obnova veškerého duchovního života a tím také veškerého života mravního a společenského, zkrátka celého života, začíná a končí právě v našem prožívání mše svaté [...]. v ní je skutečně všechno, a když se jí naučíme rozumět a ji prožívat, pak budeme opravdu nepřemožitelní ve všech životních situacích.
(kázání O mši svaté, 1947)

Hlavní snahou našeho duchovního života by mělo být dát se oslnit Kristem Pánem [...]. Dát se oslnit Kristem člověkem a vnímat neustále, jak nerozlučně a nerozeznatelně je v něm člověk spojen s Bohem [...]. Nikdo nás tomu lépe nenaučí, než Duch svatý v jednom ze svých nejkrásnějších děl: v církevní liturgii. Je třeba, abychom stále více a více žili z liturgie, abychom ji stále s větší láskou chápali, protože tím uchráníme svůj život duchovní vší jednostrannosti, zachováme čistou víru svou, a co hlavní: budeme tam vnímat Kristovu blízkost, každý takřka den znovu a znovu pochopíme, že se pro nás vtělil, že nám, nám narodil se, že jsme vykoupeni a milováni Jím. Věřit pevně a neochvějně a přitom správně v Ježíše Krista, jako v něj Církev věří, to je celá víra naše. A opět připomínám: nikde se tato víra neudrží jistěji a snadněji, než když se budeme modlit s Církví, modlit její texty liturgické.
(Posel Božského Srdce Páně 1940, č. 2, s. 25–26)

 

Publikováno: 29.11.2015 21:36
Aktualizováno: 29.11.2015 21:37